#45 PRVNÍ ROK

Konečně zase online 🙂 Delší dobu jsem byla, i když nerada,  mimo svůj milovaný blog. Ne, že by se nic nestalo, naopak, jen toho bylo prostě moc… O pár chuťovek se s Vámi ráda podělím, protože ty opravdu stojí za to 😀

22. listopadu oslavili kluci svůj první rok. Pro ně to byl den jako každý jiný, vstávačka v 6:50, vysypat po celém baráku v prvních deseti minutách všechny dřevěné kostky, rozpatlat pribiňáčka po židličce a vytvořit epesní bobek v čistě navlečené pleně. Pro mě měl ten den trochu jiný nádech – sednout si k čaji (opět studenému) a sníst jejich narozeninový dort na posezení s myšlenkou, že už ROK jsem MÁMOU. Odpoledne jsem pak musela volat manželovi, aby koupil jiný narozeninový dort, protože ten první snědl nepozorovaně pes (nebudu mu vyprávět, že jsem ho sežrala k snídani) 😀

Již pár týdnů se snažím kluky naučit „chodit“ na nočník. Nechápu, jak to mám jako udělat. Zprvu kluci řvali hned, jak si nahými zadky na nočník sedli. Samozřejmě po pár minutách mi lezli po obývaku s nočníkem na zádech. Já se však nedala a zkoušela dál s tím, že za chvíli najdu v nočníku to, co očekávám. Našla… dřevěné kostky, vařečku, plastovou mísu, voňavé dekorativní kytky, nablito, ovladač, svůj mobil, rozžvýkané křupky. Jeden den tam přistála tekutina a já radostí volala manželovi. Než mi však telefon vzal, došlo mi, že Tadeáš se do nočníku nevyčůral, ale vylil tam malinový čaj. Třeba to vyjde! Jestli máte nápady, jak to urychlit (a neříkejte, že to nejde :)), tak pište!

Jako matka od dětí bych asi měla být příkladem a učit kluky nějakému tomu zdravějšímu stravovacímu režimu. Moje stravování se však skládá z redbullů, silných zelených čajů a vaničky tvarohu zasypaného vanilkovým cukrem 😀 Je to energie, která mi (světe div se) vydrží až do večeře, kdy bych zase sežrala celou lednici. Nebudu vám lhát – mezi snídaní a večeří sním pár slepených křupek, které sundavám ze zad, nohou a vlasů kluků, někdy dojídám rozteklé lipánky, které už nechtějí jíst a názorně jim ukazuji, že brokolice s lososem je fakt ňamka (NENÍ).

O víkendu jsme byli s manželem a nejstarším synem v luxusní restauraci na večeři. Dvojčata hlídala babička, a tak jsme měli čas vyrazit do společnosti. Jako elegantně oblečená, načesaná a nalíčená žena jsem si svůj flank steak nakrájela před servírkou na malé kostičky a jednu po druhé posílala do své pusy – sociální roli „matka“ prostě nezapřu.

Za ten měsíc jsem zvládla udělat tři zápočtové zkoušky, přihlásila se 14. prosince na předtermín z epidemiologie a zpracovala otázky z anatomie. K narozeninám, které mám v lednu, si přeju kostru v lidské velikosti, protože lepit kartičky s latinskými názvy svalů a kostí na kluky, už moc nepomáhá. Jejich femur se totiž nějaký zázrakem vždy objeví na rectu… Možná zásah Vyšší moci 😀

Jako největší úspěch, kterého jsme s manželem během toho prvního roku dosáhli, považuji úspěšné odsávání dětských nudlí luxem. Ani jeden jsme se totiž nepoblili! Takže hodně síly do dalších let, maminky :))

WhatsApp Image 2018-12-02 at 18.43.05

#44 Každý den není posvícení

Letos jsem se prvně zúčastnila soutěže o Mamablog roku 2018. Byla jsem z toho tak nadšená a úspěchem pro mě byla už samotná nominace. Přihlásilo se totiž strašně moc maminek, které se kromě dětí věnují i psaní článků na své blogy nebo nahráváním videí na své youtubové kanály. Začala jsem tedy soutěžit v kategorii Lifestyle spolu s dalšími zhruba 70 maminkami 🙂

Jelikož šlo o můj první ročník, rozhodla jsem se, že tomu nechám volný průběh a nebudu svůj facebook zahlcovat statusy s prosbami o zasílání hlasů. Prioritou pro mě totiž nebyla výhra, ale získání více čtenářů, kterým svým psaním zpříjemním den 🙂

Hlasovalo se měsíc – hlasy posílali přátelé i rodina. Známí i ti, kteří si blog přečetli prvně a pobavil je. Byla jsem vděčná za to, že jsem součástí něčeho jiného, tak nějak většího. Pak ale přišlo menší nakopnutí a původní radost se postupně měnila ve zklamání.

Dlouhé ticho ohledně výsledků, pozvání na vyhlášení pro předem neurčený počet soutěžících a to ještě zhruba večer před konáním akce, oficiální vyhlášení pouze prvních 10 vítězů z každé kategorie a hlasování pro kategorii Počin roku již po ukončení soutěže, doposud bez informace o přesném počtu hlasů … Zkrátka, ne vždy je posvícení 🙂

Musela jsem zakladatelku soutěže i její „podpůrný tým“ zkontaktovat přes facebook i přes email, jedině tak jsem se totiž dozvěděla své umístění. V první desítce nebylo, takže na vyhlašovací večer jsem pozvaná nebyla. Díky tomu jsem se oficiálně nedozvěděla vůbec nic. A do dnešní doby jsou na webových stránkách zveřejněny jen první desítky 😀

Nakonec jsem se nějaké číslo dozvěděla – 29. ze 70 maminek – krásné umístění, za které jsem opravdu strašně vděčná. A vím, že to je zásluha Vás, těch – kteří mě čtou a podporují 🙂 Byla bych více nadšená, kdybych měla pocit, že je číslo reálné, nezkreslené a tak nějak odrazem silné půdy, na které by měla soutěž jako je Mamablog roku 2018 stát…

Možná budou ostatní nominované maminky jiného názoru, ale o tom takové soutěže také jsou 🙂

Co jsem si uvědomila? Že nepotřebuji podobné soutěže k tomu, abych se ujistila, že to co dělám, dělám s radostí, že mě baví… a hlavně, baví to Vás 🙂

Všem Vám patří VELKÝ DÍK!!!!

P.S. Klukům to tak nějak celé bylo jedno. Jediné, co je zajímalo, byla pohádka v televizi 😀

WhatsApp Image 2018-10-25 at 19.31.58

#43 Dnešní den

Říká se, že každý den nemůže být posvícení a naše domácnost je toho dnes krásným příkladem…

Kluci vstávali prdelí napřed. Co to znamená? Že už v 11 dopoledne jsem měla plnou sklenku vína, ve 12 jsem si chtěla prostřelit hlavu prakem a ve 12:30 si k noze přivázat starou televizi a skočit i s prostřelenou hlavou do našeho bazénu 😀

Od rána doprovází naší domácnost neutichající řev, slzy jako sliby premiéra Babiše a usoplené nosy. Znáte to snad všechny, doufám, aspoň jednou 😀 Dnešní den byl zkrátka katastrofou. Sama sebe jsem okolo 13 hodiny chtěla nahlásit na sociálce, zavolat s dotazem na volné místo do Klokánku a googlila si, jestli je možnost jít na revers z vlastní domácnosti 😀

A jak ten dnešní den vypadal?

Kluci mi z ruky 2x shodili na zem misku s tou nejulepenější přesnídávkou, Táďa pustil z ruky plnou láhev mlíka, na kterou si pak sednul, takže se celá vylila, špagetový oběd měl i náš pes v očích, seriál v televizi ztrácel řevem dětí signál a 1x mě zahnali na zahradu s myšlenkou, že takhle vypadá peklo! Jako, po většinou to jsou zlatíčka, o kterých tvrdím všem do telefonu, jak jsou neskutečně hodní, a že s nimi nemám tolik práce… Karma, je zdarma 😀

Oba dnes 2x kadili, to je 4x rozhodně NEpevná stolice a z toho se 2x trefili do plíny. Jednou to odneslo oblečení a po druhé jejich matrace v postýlce. Když jsem svlékala Maxe do sprchy, zapomněla jsem, že pokaděné prostřeradlo leží u přebalovacího pultu, a šlápla jsem do toho ponožkou. Bílou, samozřejmě 😀

Během dnešního dne jsem měla chuť zaplatit si službu „Víno v kartonu až před Váš práh“, poprvé jsem se modlila k Bohu, aby to bylo lepší. Poté, co jsem 3x za sebou shlédla pohádku Hotel Transylvanie (protože některé scény jim doslova ukradly pozornost) jsem pochopila, že Bůh neexisuje a modlila se k ďáblu s prosbou, aby to už přestalo (i za cenu vlastní duše). Sama jsem obědvala ve 4 odpoledne chleba se sýrem, který mi spadnul a během 5 vteřin ho sežral pes.

Nakonec jsem kluky usadila do kočáru a riskla poslední síly – vzala jsem sebou na procházku i našeho psa. Ti, co nás znají a znají našeho psa ví, že i Dracula by si dobrovolně bodnul kolík do srdce, než jít s Barneym ven 😀 Procházka celkem ušla, dokonale odrážela dnešní den. Pes mě s kočárem 3x nahnal do sousedovic plotu, 1x jsem našlápla psí bobek, prodělala trojnásobnou frakturu zápěstí od vodítka a zakončila cestu u místního obchodu, kde jsem si koupila láhev frisca (sebou!) a otevřela jí už na parkovišti 😀

Teď? Děti po dnešním zcela vyčerpávajícím dnu usnuli a já se můžu jít učit Respirační systém, který mě čeká na zkoušce ze somatologie 😀

AŤ ŽIJÍ MATKY!

WhatsApp Image 2018-10-10 at 18.24.15.jpeg

#42 DISNEY SVĚT POHÁDEK

Kluci oslavili 10. měsíc a od posledního příspěvku jim vyrostly další dva zuby. Dokonce bych řekla, že už pochopili i smysl těch zubů a příkrmy jim nedělají absolutně žádný problém 🙂 Dobře, to bych kecala… většinou se tak 1x za oběd jeden z nich dusí, ale nic, co by se nedalo zvládnout (k modré barvě v tváři jsme ještě nedošli) 😀

Doma jsem jim díky velkému gauči a ohrádce vytvořila takovou MINI ZOO. Většinu dne tam tráví kousáním pěnových puzzlí, olizováním prachu z televizního stolku a rozhazováním hraček po celé podlaze. Jsou doslova jak malá kůzlátka v ohrádce – všude bordel a smrad z bobků, které pustí ven!

Středobodem MINI ZOO je obrovská plazmová televize, kterou si vydupal manžel, prý aby mohl na něčem velkém pařit playstation a koukat na fotbal. Samozřejmě lásko, pro tebe cokoli!

Fotbal viděla televize pouze ve svém programu, neboť místo Ligy Mistrů se u nás paří Disneyho svět pohádek 😀 Denodenně tak v obýváku hraje pohádka Locika, Auta, Hotel Transylvanie, Madagaskar nebo Ať žijí duchové 😀 Kluci to mají jako kulisu, čas od času zastaví hraní a zcela hypnotizovaní koukají na hýbající se postavičky a já už tak často nemluvím se svým psem 😀 Výhra pro všechny… (až na manžela) 😀

Výborným pokrokem je, že kluci už sami stojí. Musí se tedy něčeho nebo někoho držet, ale už si stoupnou tam, kam potřebují. Problémem je, že příroda to jaksi nedotáhla až do úplného konce. Oba si sice stoupnou ke gauči, ale pak hystericky řvou, protože neví, jak dolů. Je to vysoko 😀 Většinou tak čekají, než zvednu zadek já a sundám je zpátky na kolínka. Nebo prostě hodí takovou tlamu, že řveme všichni. Často spadnou zpět na zadek, čímž se nadílka v pleně rozlítne až na záda a uši. Pro mě horor, pro ně měkký dopad 🙂

V týdnu jsem oblíkala kluky do teplých kombinéz, abychom vyrazili na procházku. Samozřejmě jsem spěchala, abych časově všechno stihla. Ve chvíli, kdy nejvíc spěchám, tak se oba kluci podělali do plenek – a to současně se zapnutím zipu od kombinézy – takže všechno znovu svlékat! Byla jsem z toho vytočená a teklo ze mě jak z vola. Tak jsem si řekla „no a co, jsem doma a přece nechcípnu vedrem“. Sundala jsem si triko a začala kluky přebalovat jen ve spodním prádle a v ponožkách. Aspoň jsem se nepařila. Když jsem měla plenku s pořádným hovňousem v ruce a šla jí vyhodit, všimla jsem si, že u okna stojí soused s počítačem v ruce, že potřebuje pomoc. Já ve spodním prádle a s rukou plnou hoven, kluci lezli za mnou a cpali si psí chlupy z podlahy do pusy! Soused vyprsknul smíchy s tím, že přijde později 😀 Výborná ukázka zcela vyrovnané matky…!

Takže spodnímu prádlu zdar 😀

WhatsApp Image 2018-09-26 at 13.20.06

 

#41 LABYRINT EVOLUCE

Mnoho rodičů si při pohledu na své pubertální a dospělé děti řekne „kde jsme jen udělali chybu“. A nemusí jít o nějaké vážné pochybení – nutno nemusí děti začít fetovat nebo krást, abychom měli pocit, že jsme ve výchově něco podcenili.  Říká se, že by měli rodiče vychovávat své potomky s tím nejlepším možným úmyslem a s čistým svědomím. Jenže pokud zabrouzdáme na maminkovská fóra jako je Modrý Koník nebo Babyweb – často nám do výchovy kecají i jiné… „mamky“  a to se pak ta budoucí generace vychovává fakt blbě 😀

První, co se snažím kluky naučit je, aby se k sobě vzájemně chovali hezky. Vysvětlovat 9 měsíčním dvojčatům, že si nemají krást hračky, je někdy dost oříšek! 😀 Pokaždé, když Max sebere Táďovi hračku a ten začne brečet, jdu mezi ně, říkám „ne ne ne“ a hračku vracím Táďovi. Mám ale takový pocit, že Táďa pak hodí na Maxe nějaký rejpavý obličej, protože první co následuje po mé výchově, je Maxova rána jinou hračkou po bráškově palici – první selhání 😀

Od té doby, co se naučili oba lézt, je jich všude plno. Vymetají každý kout domácnosti, tahají za pytlíky s moukou, ochutnávají každý chuchvalec prachu pod gaučem a magicky je přitahujou kabely. Večer, když jsou v postýlkách, jim vyprávím o životě. Že cestu životem nebudou mít nikdy dokonale zametenou a budou muset překonávat nějaké ty překážky – a i když se jim budou zdát vysoké, společně to zvládnou! Reakcí na mé filosofování byla pak dnešní situace. Vracím se z kuchyně a Táďa děsně řve – Max na něm totiž leží celou vahou, dává mu „kravatu“ a snaží se přes něj přelézt. Tu cestu o překonávání překážek jsme asi každý pochopili trochu jinak  – druhé selhání 😀

Abych jednou mohla svoje rodičovství celé zrekonstruovat a přijít na to, kde se staly ty chyby, musím pracovat s tím, co mám. Tedy ty mlhavé vzpomínky na úplné začátky a to, s čím pracují evoluční biologové – dochované fosílie 🙂 Předpokládám, že tou rozpadající se a vzácnou fosílií bude moje psychické zdraví, které to má už teď dost nahnuté 🙂

Chápejte, snažím se být fakt dobrou mámou, ale když máte neustále špinavé kalhoty od kukuřičných křupek, ruce vám i přes neustále mytí smrdí po hovnech a chodíte spát s tím, že dnes se možná vyspíte, ale taky možné ne – je to težké 😀 Celý ten život s dětmi, obzvlášť s těmi malými, stojí jen a pouze na HYPOTÉZÁCH, než na FAKTECH 😀 Stejně, jako samotná evoluce.

Možná se mi podaří vychovat budoucí skvělé muže s dokonalým smyslem pro pořádek. A možné také ne… 😀 Prioritou a úspěchem bude, když vychovám dva bratry, kteří v sobě najdou oporu a postarají se o svojí matku umístěnou na psychiatrickém oddělení, v sekci alkoholiků 😀

Ač tak, či tak… silnější vyhraje, silnější zůstane!

P.S. Za těch jejich 9 měsíců života jsme nadělali už mnoho chyb. Táďa snědl kus mého rodného listu, Max svými rýžovými křupkami zašpinil dvoje šaty v obchodě, kočárem jsem schodila tak 300 krabic s botama, domácí pěnové puzzle dostávají fakt na frak a pod gaučem jsme si s klukama vyrobili takové malé pohřebiště hraček – ty, které tam spadnou, se ven už nedostanou 😀

 

#40 TARZANI V LESE

Včera jsme s klukama strávili celý den na letním táboře, na kterém jsme s manželem odrostli. Je to takový ten klasický tábor s podsadovými stany, bez kapky elektřiny a tekoucí vody z kohoutku a s kouzelnými kadibudkami, na kterých po pár dnech vykonáváte potřebu s otevřenými dveřmi, jinak byste tam umřeli 😀

Jezdím tam pravidelně už mnoho let, nejprve jako dítě a pak jako vedoucí. Stále stejná parta, která tam tahá už svoje děti a instruktoři z řad dětí, které tam odrostly společně se mnou 🙂

Je smutné, že takových klasických „starých“ táborů je už opravdu po skromnu. Místo stanů se staví dřevěné chatky, kam narvete skupinku několika dětí, obohacené o zásuvky, koupelničky a postele s peřinami. Nemluvě o táborech s počítači nebo s angličtinou, které pro mě prostě nejsou táborem.

Máme štěstí, že se stále ještě najdou rodiče, kteří mají zájem poslat děti na náš typ tábora, a tak rok od roku bojujeme spíše s tím, že během pár týdnů po spuštění přihlášek máme plno 🙂

Ono totiž nejde o to, poslat děti na 14 dní pryč a mít klid – jde o to naučit je, jak se sžít s přírodou. Vaření v polních kuchyních, jídlo servírované do hliníkových ešusů, pití v plecháčku, spaní ve spacáku, zpívání u táborového ohně a bojovky v lesích. Prostě zážitky, které si sebou ponesou do života dál, a i když se to nezdá, tábory jsou ideální cestou, jak naučit své dítě samostatnosti.

Včera jsem tam se svojí mamkou a klukama strávila celý den a bylo to úžasný. Hned po příjezdu jsem hodila na zem deku, vysypala hračky a položila tam kluky. Během chvíle se mi rozlezli do všech stran. A i když měli pusu plnou trávy a písku, byli šťastní. Strávili totiž celý den na vzduchu a neřešili, jestli kolem lezou mravenci nebo se u nich vytvořilo kolečko jiných dětí. Já jsem si mohla v klidu sednout k vedoucím, dát si kafe a cigárko, pokecat o průběhu tábora a zároveň jsem věděla, že jsou kluci v prostředí, které je pro ně zdravé 🙂

Těch zážitků, které prožijete jen na táboře. Pohled na vedoucí, kteří se vrací z puťáku s malými dětmi – ty jejich vytahané ruce a hlavy plné příběhů o všech možných babičkách a zvířátkách. Děcka, která při prvním pohledu na kadibudky přemýšlí, kde najdou porcelánový záchůdek s prkýnkem na motivy „Hledá se Nemo“. Skupinky puberťáků sedících ve stanové jídelně diskutující o tom, kde tu je wifi a jak tu mají udělat video na svůj instagram. Ty dokonalé pády na tlamy, než některá děcka pochopí, že v lese jsou i klacky, putování po lese jen s buzolou a mapou. Buzení dětí na hlídky jako noční bojovka pro vedoucí – když leží dítě zachumlané ve spacáku jako mumie v sarkofágu a ne a ne vzbudit. Vyděšený pohled dítěte, které dostalo k večeři brambory ve slupce s máslem a solí, netušíc co s tím má dělat. Když to na Vás přijde uprostřed hry v lese a musíte si udělat provizorní záchod sám, budíček díky ptákům a rozdělání ohně bez zapalovače 🙂 To jsou chvíle, které jsou k nezaplacení.

A i když to může znít jako pořádná divočina – děti to milují. Nejsou totiž pod neustálým dozorem svých rodičů, mají možnost vybrat si sami, co si chtějí vzít na sebe a kolik toho sní 🙂

Ráda bych v této naší tradici pokračovala i s dětmi. Příští rok už rozhodně strávíme čas na táboře společně s klukama. Každý vyfasuje svůj spacák a karimatku, do rukou dostanou plecháčky a lžíci a budeme prostě užívat klidu v přírodě 🙂 Místo elektřiny baterky a petrolejky, místo televize táborový oheň, společně zvládneme stezku odvahy 🙂 Je mi jedno, že budou špinaví, že se vykoupou jednou za 4 dny, že ve vlasech budou mít jehličí a na kraťáskách smůlu nebo že jídlo budou jíst jen lžičkou … smaženky, buřťáky, brambory s máslem, škvoři, komáři, pavouci, zima, teplo… tábor je srdcovou záležitostí, kterou bych nerada svých dětem odepřela 🙂

Zkuste jim to takové dopřát…

WhatsApp Image 2018-08-23 at 09.54.21

#39 Fenomén

V poslední době jsou veškeré sociální sítě a kanály doslova zahlceny trendy moderní doby. Neplastování, eko oblečení, easy rozložitelné pleny, kovová brčka, zdravé a barevné jídlo, nic s cukrem a v neposlední řadě fenomén šťastných vajíček. Je super, že lidé začínají věnovat pozornost i takovým tématům. Jen… jak už to v naší společnosti bývá zvykem, všechno se chce HNED, protože už před minutou bylo dost pozdě.

Fenomén NEPLASTUJ – chápu a zcela souhlasím s myšlenkou, že v dnešní době jsme zahlceni plasty, které bohužel nekončí zrecyklované na skládkách, ale často v mořích, okolí řek a lesích. Jedna nejmenovaná „barevná“ bloggerka pronesla na svém profilu myšlenku, že svět je zahlcený i těžko zrecyklovatelnými dětskými plenkami, a že by se to mělo změnit…. Pustila jsem to klukům, ale očividně nepochopili smysl toho poslání. Serou furt, dokonce víc než předtím 😀

Kdybych měla přestat používat dětské jednorázové plenky, musela bych se přestěhovat k nejbližší řece a tam látkové pleny prát a prát a prát…a zároveň vychovávat dvojčata 🙂 Plasty k životu s rodinou prostě chtě nechtě patří – plastové lžičky, hračky, umývatelné bryndáky nebo jídelní židličky. Podle mě nejde o to, za každou cenu se hned vzdát veškerých plastů, měla by se spíš najít určitá rozumná a únosná hranice 🙂 S fenoménem neplastování se totiž setkáme hlavně u mladých blogerů a blogerek, které nemají děti. Je v pořádku, že mladí lidé se zajímají o místo, kde žijí, ale všechno je potřeba promyslet a hlavně se na to připravit. Možná to bude znít sobecky, ale nechci přestat dávat dětem plenky, které jim sedí a jsou pro ně příjemné jen proto, že to pronese někdo slavný a je to teď trendy a šik. Bojuju proti plastům svým vlastním a osobitým způsobem. Ti, co nemají děti a neprojdou si srací fází – od míchaných vajíček až po „proboha jak se takové hovno mohlo vejít do mého dítěte“, to prostě nepochopí. A je jednoduché odsuzovat maminky za to, že si chtějí ulehčit práci nějakým plastem.

Samozřejmě, že chci lepší místo na žití pro své děti, a jejich děti a jejich děti. Ale upřímně, prioritou číslo jedna teď pro mě je mít po celé domácnosti dostatek peřin a polštářů. Maxmilián se učí lézt a Tadeášek si sednout. Jenže jejich hlavy a brady milují moje šuplíky. Trendem je tak takový ten styl „udělej si sám, domácí“. Do toho jsem se pustila s chutí. Takže při několikátém pokusu o lezení, jsem Maxovi připevnila polštářek na hlavu. Upevnila jsem ho čelenkou do vlasů, takže se nedusil a nikde ho nic neškrtilo. Nutno říct, že to docela funguje 🙂 Nejbližším plánem je zajít do drogerky a koupit nějakou čelenku s fešnou ozdobou, aby mu to u toho lezení i slušelo, no ne 😀 Tadeášek se zase snaží sednout. Na lezení nebo plazení po čtyrech mi z vysoka hází bobek. Pořád mu ale nedokážu vysvětlit, že ze sklapovaček se do sedu dostanou jenom profesionální sportovci 😀

Být takovou to přírodní matkou je prostě těžký 😀 Mezi Lesanama bych neobstála, protože mýdlo máme v plastové lahvičce a vypadá spíš na velkotovární výrobu, než do homemade style. Nohy si holit musím taky, protože sebemenší delší chlup je hračkou pro dvojčata a tahání fakt bolí 😀 A pokud si neoholím svojí „bohyni“, tak má manžel milion řečí, že není kadeřníkem, aby pletl copánky 😀 Příkrmy pro děti jsou ve své podstatě domácí, protože je doma s láskou nandám na talíř a ohřeju 🙂  A co se týká cukrfree života? Jdu do sebe, denně zbouchnu už jen jedno balení kinder čokolády a místo kafe mám redbull, takže toho není moc 🙂

Být IN v dnešní době znamená, chtít všechno hned a pokud možno bez práce. Život bez plastů a nadměrného množství cukru, s eko šetrným oblečením, rozložitelnými plenkami, kovovými brčky a elekro auty vypadá dost slibně, ale dejte tomu čas. V první řadě je potřeba změnit myšlení lidí, nikoli vzhled 🙂

No nic, u nás začalo pořádně pršet, tak já se jdu svléknout do noha a se svým bobrem lítat po poli, potřebuju se totiž osprchovat …